Členicí znaménka

Členicí neboli interpunkční znaménka jsou tečka, otazník, vykřičník, čárka, středník, dvojtečka, tři tečky, pomlčka, závorky, uvozovky. Jejich užívání se nazývá interpunkce.

Tečka

Tečku (.) píšeme:

1. Na konci výpovědního celku (věty jednoduché nebo souvětí), jestliže nevyznačujeme jeho zvláštní povahu znaménkem jiným, zejména vykřičníkem, otazníkem, dvojtečkou, popř. pomlčkou nebo třemi tečkami. Tečka zakončuje především výpovědi s formou věty oznamovací, ale někdy také rozkazovací a přací (v mluvené řeči klesáme na konci takových výpovědí hlasem a děláme větší přestávku).

Např.: Univerzita Karlova byla založena v roce 1348. -- Kniha -- přítel člověka. -- Svítá. -- Dobře. -- Hodně zdraví, štěstí, spokojenosti do dalších let. -- Vyschlé řečiště, nahoře skály, všechno bez života. -- Nikdy nezapomeneme památky těch, kteří obětovali své životy, abychom my mohli žít. -- Určete průnik trojúhelníku ABC s rovinou ä. Najděte podmínku řešitelnosti. -- Příspěvky zasílejte na adresu redakce.

2. Za nápisy a nadpisy (i když nemají obvyklou formu větnou), pokud jsou součástí textu a nejsou od ostatního textu odděleny jiným grafickým prostředkem.

Např.: Mluvnice češtiny. Část III. Skladba. -- Slovo a slovesnost. (Časopis pro otázky teorie a kultury jazyka.) -- Poznej svou vlast. Soutěžní pořad.

Pozn. 1. Jestliže však stojí takové celky na samostatném řádku anebo jsou-li dostatečně odlišeny od ostatního textu grafickou úpravou, tečka se za nimi nepíše. Bývá to zejména na titulních listech knih, v nadpisech článků, kapitol, v novinových titulcích, v legendách k obrázkům, v označení institucí, podniků, organizací, na vývěsních štítech, na uličních tabulkách, v nápisech na plakátech, vývěskách atp. Z týchž důvodů se nepíše tečka (ani čárka) za výrazy v adrese, na navštívenkách, za podpisy, za daty v dopisech, za jmény autorů ukázek, citátů atp., pokud stojí na samostatném řádku.

Např.:

Pan
Jaroslav Horák
Březinova 8
272 00 Kladno

Rovněž se nepíše tečka (ani jiné interpunkční znaménko) za výrazy v rubrikách, v tabulkách apod. Např.:

1. Den, měsíc a rok narození: 5. července 1952
2. Místo narození: Zahořany
(okres:) Domažlice
3. Národnost: česká

Pozn. 2. Jestliže končí věta zkratkou jako apod., atd., aj., další tečka se na konci věty nepíše.

Tečka a závorka

Je-li výraz v závorkách součástí výpovědi, píše se tečka až za závorkou, v ostatních případech před ní.

Např.: O tom byla řeč již dříve (na s. 38). -- V mírném pásmu převládají lesy jehličnaté (smrk, borovice, modřín). -- Jaderné palivo je v reaktorech obklopeno takzvaným moderátorem (je to například grafit nebo voda). Ale: K výchově mladé generace.

(Příspěvek k diskusi.)

Tečka a pomlčka

Není-li výpověď ukončena a naznačuje-li se její neukončenost pomlčkou, tečka po pomlčce se zpravidla nepíše. Např.: Když jsi takový -- Je to s těmi dětmi --

Čárka

Čárkou (,) se oddělují:

A. věty v souvětí,

B. složky několikanásobných větných členů,

C. výrazy, které jsou do věty vloženy nebo k ní volně připojeny.

A. Čárka v souvětí

1. Čárkou se oddělují souřadně spojené věty hlavní i vedlejší, nejsou-li spojeny spojkami a, i, ani, nebo, či s významem slučovacím.

Např.: Pravdě se nelze naučit, pravda se musí žít. -- Byl již počátek června, ale stále bylo chladno. -- Sběr různých druhů léčivých rostlin je povolen, musí se však provádět šetrně a ohleduplně. -- Umění není dílem jednoho národa a jednoho věku, nýbrž vznikalo, rostlo a stále pokračuje společnou tisíciletou prací mnoha národů. -- Úrodná půda představuje pro každý stát velké bohatství, neboť je základem výživy národa. -- Mluvené vyjadřování bývá živější než písemné, proto se v tisku zpracovávají některá témata formou rozhovoru. -- Obědvali jsme později, nemám proto vůbec hlad. -- Tato látka je pro lidský organizmus nebezpečná, rozpouští totiž červené krvinky. -- Někteří lidé všechny nepotřebné věci z domu vyhazují, zatímco jiní je vždy někam pečlivě uloží. -- Lesy skýtají nejen cennou surovinu, ale jsou i významnými činiteli životního prostředí. -- Na táboře se děti jednak zotavily, jednak se naučily mnoha novým věcem. -- Přáli bychom si, aby lidé byli na vlastní práci hrdi, aby se jí při vší skromnosti a pokoře pyšnili. -- Je škoda, že si někteří lidé neumějí vážit ticha, že některým dokonce snad vadí. -- Divili se, jak rychle se rozšířila ta zpráva, jaký vzbudila rozruch.

Čárka se klade před spojky a, i, ani, nebo, či, mají-li jiný význam než slučovací (odporovací, stupňovací, vylučovací, důsledkový, vysvětlovací apod.).

Např.: Míjely hodiny, a vlak se z místa nehýbal. -- Nechtěl jít do muzea sám, a čekat také nechtěl. -- V první řadě jsou ionty v atmosféře podrobeny vlivu elektrického pole, a v důsledku toho se musí pohybovat kladné ionty směrem k zemi, záporné směrem vzhůru. -- Již léta svými obrazy okouzluje návštěvníky výstav, i kritika jeho tvorbu hodnotí s nadšením. -- Tento jev není popsán v učebnicích, ani odborná literatura se o něm nezmiňuje. -- Zdržíš se ještě, (a)nebo už půjdeš? -- Pospěš si, nebo přijdeš pozdě. -- Ujasněte si, zda výklad je podán deduktivně, nebo induktivně, či zda se obě metody střídají.

Čárka se proto píše před spojovacími výrazy a proto, a tudíž apod.

Např.: Dlouho pršelo, a proto byla cesta špatně sjízdná. -- Ochuravěl, a tudíž nemohl přijít.

Podobně se čárka píše před víceslovnými spojovacími výrazy se spojkou a, vyjadřují-li jiný významový vztah než prostě slučovací.

Např.: Směr znal, a tak se mu podařilo dojít tam ještě včas. -- Bylo už k jaru, a přece mrzlo. -- Věděl o tom, a přesto zůstal doma. -- Chodíval pouze do zahrádky, a to jen když byl k tomu vyzván.

Pozn. Čárka se neklade před nebo, zvláště jde-li o výčet možností: Vrátím se už ve středu večer nebo tam zůstanu až do čtvrtka.

2. Čárkou se oddělují věty podřazené od vět nadřazených (závislé od řídících).

Např.: Kdo si výstavu prohlédl pozorně, jistě odešel zamyšlen. -- Všechny životní projevy, kterými se vyznačují organizmy, se vyskytují již u buňky. -- Je-li předpověď správná, nastane brzy oteplení. -- Většina současných hypotéz předpokládá, že sluneční soustava vznikla z oblaku mezihvězdné látky, který byl tvořen hlavně vodíkem a heliem. -- Skoro si nyní přál, všechno aby zůstalo při starém.

Pozn. 1. Před přirovnávacími spojkami než, jako, jak klademe čárku pouze tehdy, když uvozují větu, nikoli jen slovní výraz.

Např.: Je lepší, než jsem si myslel. -- Jsem na tom lépe, než jsem byl tehdy. -- Spal, jako by ho do vody hodil. -- Ale: Je lepší než já. -- Jsem na tom nyní lépe než tehdy. -- Spal jako zabitý. -- Mám ho ráda jako vlastního bratra.

Pozn. 2. Spojuje-li spojka než dvě slovesa v tvaru určitém při témže podmětu, je někdy obtížné stanovit, zda jde o několikanásobný přísudek, anebo o dvě věty v souvětí. Proto se čárka před spojkou někdy píše, jindy nepíše. Např.: Víc ležel, než seděl nebo Víc ležel než seděl.

Pozn. 3. Závisí-li věta vedlejší na příslovečném výrazu s oslabenou větnou platností, obvykle ji čárkou neoddělujeme.

Např.: Jistě že přijde. -- Hlavně když to víš. -- Možná že zapomněl. -- Hlavně abys to udělal. -- Raději abys ještě nějaký čas počkal.

Pozn. 4. Výrazy vzniklé z vedlejších vět, které pozbyly větné platnosti, se obvykle čárkou neoddělují. Např. ať dělá co dělá; ať chce nebo nechce; dělej co dělej; ať je jak je; ať je jaký chce apod.

3. V složitějších typech konstrukcí se klade čárka takto:

a) Stojí-li před spojovacím výrazem vedlejší věty zesilující nebo vytýkací výrazy teprve, právě, jen, zvláště apod., klade se čárka už před nimi, a nikoli až před spojovacím výrazem.

Např.: Dejte se do psaní, teprve když jste věc dobře zvážili. -- Vlak se rozjel, právě když jsme přicházeli k nádraží. -- Pište, jen bude-li u vás něco nového. -- Pustil se do toho, hned jak se vrátil z dovolené. Někdy je možné i jiné členění: Pustil se do toho hned, jak se vrátil z dovolené.

b) Setkají-li se mezi větami dva spojovací výrazy, z nichž každý patří k jiné větě, píše se čárka ve většině případů jen před prvním z nich.

Např.: Platí stará zásada, že když neznáš obsah cizího slova, nemáš ho používat. -- Odpovězte prosím obratem, nebo kdyby to nebylo možné, nejpozději do konce tohoto měsíce. -- Seděl dlouhou chvíli bez hnutí, a teprve když se za ním již zcela setmělo, vstal a přistoupil k oknu.

c) Je-li mezi souřadně spojenými větami umístěna věta podřazená, odděluje se z obou stran čárkami. V takovém případě se čárka píše i před slučovacími spojkami a, nebo atd.

Např.: Amazonské pralesy odpařují vlhkost, za niž Brazílie vděčí polovině svých dešťových srážek, a naopak zadržují dešťovou vodu. -- Obilí kvapem rostlo, a nežli jsem se nadál, bylo vyšší než já. -- Pověz mi, co čteš, a já ti povím, jaký jsi.

d) Čárkou se obvykle oddělují infinitivní konstrukce s významem podmínkovým a možnostním.

Např.: Potkat ji jinde, byl bych ji nepoznal. -- Nebýt oné náhody, nebyli by se potkali. -- S chutí by se protáhl, mít o trochu víc místa. -- Nevěděl, kam skočit dřív. -- Přemýšlel, jak uspořádat knihovnu.

Čárkou se však neoddělují infinitivní konstrukce závislé na slovesech být (nebýt) a mít (nemít), pokud tvoří s infinitivem těsnou významovou a zvukovou jednotu.

Např.: Není co jíst. -- Není kam jít. -- Je co dělat. -- Nemá oč se opřít.

B. Čárka ve větě jednoduché

I. Čárkou se oddělují složky několikanásobného větného členu, tj. větné členy ve vztahu souřadnosti, nejsou-li spojeny spojkami a, i, ani, nebo, či s významem prostě slučovacím. Jednotlivé složky takového několikanásobného větného členu jsou:

1. přiřazeny k sobě bez spojek:

Např.: V úrodných nížinách se pěstuje pšenice, žito, ječmen a kukuřice. -- Cesta vedla suchými, divoce zarostlými, nebezpečnými končinami. -- Mluvil pomalu, klidně, s pečlivou výslovností;

2. spojeny různými spojovacími výrazy:

Např.: Požadavky zahrnují absolvování vysoké školy, řídící schopnosti, jakož i znalost dvou světových jazyků. -- K přípravě chlorovodíku lze užít kyseliny chlorovodíkové, popřípadě chloridu sodného. -- To je věc těžká, ba nemožná. -- Jemnými, ale pevnými kořeny se netřesk snadno zachytí na kamenitém podkladu. -- Je to zajímavá, ač poněkud náročná kniha;

Podobně: Podařilo se získat mladé, a přesto schopné pracovníky.

3. spojeny dvojitými spojovacími výrazy:

Např.: Práce zemědělců zajišťuje nejen potravu pro všechny, ale i důležité suroviny pro průmysl. -- Páteř je držena nejen vazy a ploténkami, nýbrž především zádovým a břišním svalstvem. -- Vyniká jak svědomitostí, tak houževnatostí. -- V každé větě můžeme rozeznávat jednak stránku významovou, jednak formální. -- Byl to člověk na jedné straně velkorysý, na druhé straně zas malicherný. -- Také hudba se vyjadřuje řečí buď realistickou, nebo abstraktní. Pokud spojky a, i, ani, nebo, či vyjadřují jiný význam než pouhé sloučení, píše se před nimi čárka; např. Kouření je drogová závislost, a ne pouhý zlozvyk. -- Některé zelené řasy nerozlišíme pouhým okem, ani mikroskopem. -- Je tato píseň v tónině durové, nebo mollové? -- Často se diskutuje, zda měnit, či neměnit odborný název.

Čárkou se neoddělují:

složky několikanásobného větného členu spojené

a) spojkami a, i, ani, nebo, či s významem slučovacím: Ta práce byla pro něho koníčkem a rozptýlením i zdrojem nového poznání. -- Dnes ani zítra nemohu přijít. -- Testy bývají založeny na výběru jedné nebo několika odpovědí. -- Neumíme si už představit život bez rozhlasového či televizního přijímače; podobně též jsou-li výrazy připojeny slučovací spojkou a ve spojení s vytýkacími příslovci nebo částicemi a také, a rovněž, a zároveň i aj.; např. Publikace podává popis, výklad a také hodnocení dynamických společenských procesů;

b) členy ustálených (často frazeologických) spojení, jako křížem krážem, staří mladí; rukama nohama, zuby nehty; hory doly; dva tři lidé, před pěti šesti lety; daleko široko, sem tam, nahoru dolů; hlava nehlava, cestou necestou; v zimě v létě, ve dne v noci; jakž takž, jakýs takýs; čím dál tím více; chtěj nechtěj apod.;

c) přívlastky postupně rozvíjející, např. přední světová hokejová družstva; včerejší ranní směna; omšelý starý borový kmen;

d) nesouřadná, i když stejnorodá příslovečná určení, např. letos v zimě; v lese na pasece, vlevo nahoře;

e) údaje místa a času v datech, např.: V Praze (dne) 9. května 1985; Nové Město na Moravě 1. 10. 1987 apod.

Pozn. Přídavná jména, která stojí vedle sebe, mohou mít dvojí významovou platnost: buď jsou složkami několikanásobného přívlastku (oddělují se čárkou), nebo jsou složkami přívlastku postupně rozvíjejícího (a čárkou se neoddělují), např. druhá, závažná otázka (druhá otázka je závažná) vedle druhá závažná otázka (závažná otázka v pořadí druhá). Někdy je odlišení několikanásobného přívlastku od přívlastku postupně rozvíjejícího obtížné. Je-li možné pojetí obojí, užití čárky záleží na pisateli, např. dlouhé černé vlasy i dlouhé, černé vlasy; starý kamenný dům i starý, kamenný dům.

II. Čárkou se oddělují větné členy i jiné výrazy jen volně připojené nebo do věty vložené (v mluveném projevu bývají zpravidla jejich hranice vyznačeny intonací a pauzami).

1. Závazně se odděluje

a) výraz, který tvoří s členem předcházejícím volné přístavkové spojení. Je k němu buď prostě přiřazen, nebo je přístavkový vztah vyjádřen výrazem spojovacím. Do přístavkového spojení vstupuje jako jeho druhá složka slovo nebo slovní spojení, které označuje

aa) stejnou skutečnost jako předcházející člen:

Např.: Maminka, chudák, zůstala na všechno sama. -- Nežárka, přítok Lužnice zprava, je dlouhá 85,5 km. -- Kongres se konal v Sofii, hlavním městě Bulharska. -- Koupil to lacino, za pár korun. -- Vracel se do republiky, domů. -- Nový technologický postup, totiž lisování bočních dílů, podstatně urychluje práci. -- Psal to včera, tj. v pondělí. -- Stupně jsou originálně zpevněny, a to dřevěným pražcem;

Pozn. 1. Jestliže je první složkou spojení vlastní jméno, chápe se toto spojení jako volné a druhý člen se vždy odděluje čárkami: Bedřich Smetana, zakladatel české národní hudby, se narodil v Litomyšli. Jako těsné se obvykle chápe spojení titulu a jména: přednosta kliniky profesor MUDr. Jiří Novák.

Pozn. 2. Výrazy spojené spojkami vyjadřujícími totožnost (neboli, čili, aneb) se čárkou neoddělují, např. skladba neboli syntax; chlorid sodný čili kuchyňská sůl; Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka.

ab) výčet toho, co předcházející člen označuje souhrnně:

Např.: Mými prvními přáteli byly její tři děti, Jenda, Mařka a Pepík. -- Máme tu potřebné místnosti, tedy byt i ateliér, konečně pod jednou střechou. -- Kysličník rtuťnatý se teplem rozkládá na dvě nové látky, totiž (tj.) na rtuť a na kyslík;

ac) shrnutí toho, co bylo v předcházejícím členu vypočteno: Např.: Výstava potěší dospělé, mládež, děti, zkrátka (krátce řečeno, slovem, tedy...) každého. -- Vagony jsou určeny k přepravě uhlí, rudy, štěrku, prostě sypkých substrátů;

ad) část celku označeného předcházejícím členem, která je uvedena jako příklad, hlavní složka atp.:

Např.: Většina oceněných výrobků, například (mimo jiné...) konfekce, je však zatím určena pro vývoz. -- Ve vodách, zejména (především, zvláště...) v moři, se vznášejí miliony drobných živočichů. -- Velké nároky na zásobování vodou mají průmyslové a hustě zalidněné oblasti, jako Podkrkonoší, Ostravsko, Kladensko a velká města;

Pozn. Jestliže výraz uvozený spojkou jako omezuje významový rozsah předcházejícího členu, jde o těsný vztah, takže se čárka nepíše: Jazyky jako čeština a latina mají velmi rozvinuté skloňování a časování.

b) osamostatněná část výpovědi: ta je

ba)ve větě zastoupena zájmenným výrazem:

Např.: Plevel, ten se nedá tak snadno vyhubit. -- Domino, šachy, dáma, toho jsme se nahráli! -- Chodit do lesa na houby, to byla jeho radost. -- On neměl nikdy dost, ten chamtivec! -- Byla to perná práce, přesvědčit ho;

bb) k větě připojena výrazem spojovacím:

Např.: Dotazník vyplňte ve všech rubrikách, a to na stroji. -- Byl taky v Paříži, dokonce dvakrát. -- Rodiče nám pomohli, ale neochotně. -- Nakonec všechno snědl, i když s nechutí;

c) vokativ (5. pád):

Např.: Děti, pomozte babičce! -- Letní ty noci zářivá, jak tebou srdce okřívá! -- Chci se ti, milý příteli, svěřit se vším;

d) volný přívlastek (tj. rozvitý shodný přívlastek stojící za nadřazeným podstatným jménem, který nezužuje jeho významový rozsah). Vyjadřuje se nejčastěji přídavným jménem, někdy infinitivem:

Např.: Tato kniha, vydaná ještě před válkou, patří k autorovým nejlepším pracím. -- Probíráme teď katalyzátory, urychlující chemické reakce. -- Okouzleně hleděl na Hradčany, kralující pražskému panoramatu. -- Měla takový nepříjemný zvyk, stále mluvit jen o sobě;

Pozn. Volný přívlastek přináší informaci víceméně samostatnou, takže ji lze beze změny smyslu přesunout do výpovědi jiné. Např.: Tato kniha patří k autorovým nejlepším pracím. Byla vydána ještě před válkou.

Odlišení přívlastku volného od těsného je někdy věcně důležité, takže na interpunkci záleží, zda čtenář správně pochopí obsah výpovědi. Např.: První Smetanovou operou, napsanou na libreto K. Sabiny, jsou Braniboři v Čechách (tj. jeho první operou vůbec), ale První Smetanovou operou napsanou na libreto E. Krásnohorské je Hubička (tj. první z těch, jejichž libretistkou byla E. Krásnohorská).

Rozdíl mezi přívlastkem volným a těsným závisí někdy na značně širokém kontextu. Proto je možno psát oběma způsoby např. Na horním toku Otavy jsou rozlehlé šumavské lesy(,) poskytující řece dostatek vody. -- Velké dělnické bouře(,) spojené s rozbíjením strojů(,) propukly v Praze v r. 1844.

e) volný doplněk, vyjádřený podstatným jménem ve 4. pádě, nebo v 1. pádě:

Např.: Na kameni sedí pěnkava, hlavičku na stranu. -- Procházíval se po parku, knihu vždy v ruce. -- Získal si, chlapec tehdy ještě ne devítiletý, obdiv a vážnost dospělých;

f) citoslovce:

Např.: Ach, jak je tu krásně! -- Haló, počkejte! -- Propána, kam jsme se to dostali!

Pozn. Následuje-li po citoslovci ještě jiný, důraznější výraz zvolací, s kterým citoslovce tvoří jediný rytmický celek, spojení se čárkou neodděluje, např. Ó kéž by už zavládl na světě mír! Čárkou se též neodděluje citoslovce, pokud je větným členem, např. Ze všech stran se ozývalo hromové hurá. -- Kočka vtom hop z pece dolů.

2. Některé členy je možné (ale nikoli nutné) čárkou oddělit, chápe-li pisatel informaci, kterou výrazy přinášejí, jen jako doplňující, dodatečně připojenou atp., zejména jde-li o výraz bohatěji rozvitý nebo rozšířený (tvoří tedy samostatnější rytmický celek). Čárkou lze tedy oddělit:

a) vsuvku, pokud si uchovává větnou povahu:

Např.: Zašlete nám(,) prosím(,) svůj nejnovější ceník. -- Tato věc je(,) upřímně řečeno(,) velmi nepříjemná. -- Je to(,) celkem vzato(,) zbytečné;

b) doplněk vyjádřený

ba) přechodníkem:

Např.: Zanechav za sebou doširoka otevřené dveře(,) vyšel do polí. -- Schoval se v nejtemnějším koutě, tiše sténaje a zatínaje si nehty do dlaní;

bb) příčestím nebo jmenným tvarem přídavného jména:

Např.: Požehnáním přátel provázena, odjela na venkov. -- Tady v té chýši jsem ležel, nemocen na smrt a sám jako postřelená kočka;

Pozn. Oddělit čárkou však není možno takový doplněk, jehož vypuštěním by se stala věta neúplnou. Proto se píše jen: Cítil se oklamán rodinou, přáteli, celým světem. -- Vypadala potěšena blahopřáními a dalšími pozornostmi.

Nerozvitý doplněk zůstává obvykle bez čárky: Odešel nerozloučiv se. -- Vyvázli jsme živi. -- Doběhl do cíle pátý. -- Zelenina je zdravá syrová.

c) dodatkově připojený větný člen:

Např.: Tatínka vzali četníci, kvůli letákům. -- Petr pečoval o babičku, léta. -- Seděl v té chvíli na zahradě a četl, snad nějakou detektivku. -- Pracoval v novinách, jako korektor. Dodatkově lze v podstatě připojit každý další větný člen, ale jen v případě, že i bez něho by věta byla mluvnicky úplná.

Středník

Středník (;) stojí svou platností mezi tečkou a čárkou. Neosamostatňuje úseky jazykového projevu do té míry jako tečka, ale nahrazuje hlubší, výraznější předěly než čárka. Proto se ho užívá tam, kde chceme naznačit různé stupně obsahové souvislosti mezi částmi výpovědního celku. Bývá to zvláště

1. mezi souřadně spojenými větami hlavními anebo mezi souřadně spojenými souvětími, zejména v souvětích složitějších:

Např.: Krasobruslení má stále své příznivce; svým důrazem na počet i obtížnost skoků však již výrazně změnilo svůj charakter. -- Hnědé uhlí se těží lomovým způsobem v okolí města Sokolova; spaluje se v místních elektrárnách, lisují se z něho brikety, slouží k výrobě plynu a rozváží se do jiných částí republiky;

2. mezi souřadně spojenými výrazy, zejména při výčtu, je-li třeba členit ho na větší skupiny:

Např.: Do skupiny západoslovanských jazyků patří: čeština a slovenština; horní a dolní lužická srbština, polština; vymřelá polabština a pomořanština. (Viz také kap. Psaní velkých písmen, § 103.)

Otazník

Otazník (?) je znaménko pro označení otázky.

1. Píše se na konci tázacích výpovědí, ať mají formu věty, souvětí, nebo samostatného výrazu nevětného.

Např.: Přihlásíš se do soutěže? -- O čem se včera jednalo? -- "Kdo souhlasí s návrhem?" zeptal se Jindra. -- Kam na dovolenou? -- Co je třeba dělat, abychom odstranili všechny tyto překážky? -- Jaká jsi, mladá generace? -- Jak chápat hudbu, jak vychovávat hudebníky? -- Opravdu? -- Zítra?

2. Uvnitř věty se někdy píše otazník v závorkách. Naznačuje se jím pochybnost o tom, zda předcházející výraz je tu na místě, anebo o platnosti předcházejícího tvrzení.

Např.: Mluvívá se o nadčasových, věčných (?) mravních hodnotách.

Pozn. Za otazníkem se tečka a zpravidla ani čárka nepíše. Např.: "Co to?" obrátil se na přítomné, "co se zase stalo?" -- Kdy přijdeš? zeptal se. -- Na druhý pád se ptáme otázkami koho? čeho? čí?

Jestliže by se však větná stavba stala v takovém případě nezřetelnou, doporučuje se klást za otazníkem ještě čárku, např.: Zeptala se již po několikáté: Co bylo ve škole? Máš nějaké úkoly?, a když nedostala odpověď, rozzlobila se.

Vykřičník

Vykřičník (!) je znaménko pro naznačení výrazné zvolací povahy výpovědi.

Píše se:

1. Na konci výpovědí, které jsou tvořeny samostatným citoslovcem, oslovením v 5. pádě nebo jiným výrazem neslovesným, pokud má výrazně zvolací ráz.

Např.: Hej! -- Haló! -- Kolegyně a kolegové! -- Milá maminko! -- Konečně! -- Ticho! -- Pomoc!

2. Na konci vět rozkazovacích a přacích, jestliže chceme dát rozkazu nebo přání zvláštní důraz.

Např.: Mlč! -- Pojď honem, Jirko! -- Na brzkou shledanou! -- Stát! -- Mlčíš už! -- Umět tak zpívat! -- K poctě zbraň!

3. Na konci vět oznamovacích, jen mají-li výrazný zvolací ráz.

Např.: S tím nechci mít nic společného! -- Ta kniha je velmi zajímavá!

Zvolací ráz bývá často naznačen citovými částicemi, např. Je to ale krása! -- Vždyť jsem po celý život čekal na tuto příležitost!

Pozn. Za větou s 5. pádem, s citoslovcem nebo se slovesem v rozkazovacím způsobu se píše vykřičník, jen má-li ráz zvolací. Jinak píšeme tečku: To není správné, Karle. -- Ach, to je omyl. -- Tak pojďme.

4. Uvnitř věty se někdy užívá vykřičník v závorkách. Vyjadřuje se tím nesouhlas, údiv apod.

Např.: Síla ženy rovná se asi polovině (!) síly muže.

Pozn. Za vykřičníkem se tečka a zpravidla ani čárka už nepíše.

Např. "Je to ale krása!" zvolal. -- Očekával jsem aspoň trochu nostalgie z loučení, ale on pouze zvolal: Tak ahoj! a než jsem se nadál, byl pryč.

Jestliže by se však větná stavba stala v takovém případě nezřetelnou, doporučuje se klást za vykřičníkem ještě čárku. Např.: Kolikrát jsem ti radil: Dej si pozor!, ale nadarmo. -- Řekl: "Na shledanou!", i když věděl, že se už nevrátí.

Dvojtečka

Dvojtečka (:) uvozuje část textu (nadvětný, větný nebo nevětný výraz), která svým obsahem z předcházející části vyplývá nebo ji rozvádí, doplňuje atp. Píše se:

1. Mezi uvozovací větou a přímou řečí (a též tzv. nevlastní přímou řečí).

Např.: Táta říká: "Pojeď se mnou, je to krásná cesta dvěma lesy." -- Lékař se usmál: podíváme se.

Pozn. Je-li uvozovací věta vložena do přímé řeči, neodděluje se dvojtečkou, nýbrž čárkou: "Odpusťte," řekl, "rád bych se vás na něco zeptal."

2. Za větami, které uvozují citát.

Např.: V současném světě technických vymožeností nezapomínejme na Čapkova slova: "Zvykne-li si člověk bavit se náhražkami života, ztrácí schopnost bavit se životem samým." Za nevětnými výrazy uvozujícími citát se dvojtečka zpravidla nepíše, zejména ne tehdy, je-li citát v uvozovkách nebo je-li odlišen typem písma.

Např.: Heslem tělovýchovy se stalo Tyršovo "V zdravém těle zdravý duch".

3. Za větami nebo výrazy, které uvozují výčet povahy přístavkové.

Např.: Severočeský kraj se dělí na tři oblasti: severočeský hnědouhelný revír, zemědělsko-průmyslový jih a průmyslový severovýchod. -- Ústrojí smyslové: 1. oko, 2. ucho, 3. ústrojí čichové, 4. ústrojí chuti, 5. ústrojí hmatu.

4. Mezi předtiskem (označením rubriky) a vlastním údajem na obchodních a úředních formulářích apod.

Např.: Jméno a příjmení (vypište strojem nebo hůlkovým písmem): Karel Novák.

5. Někdy se odděluje dvojtečkou doložení, vysvětlení, odůvodnění uvedené skutečnosti (ve smyslu výrazů "totiž", "tj.", "a to", "neboť" apod.).

Např.: Není už o čem uvažovat: všechno je logické a jasné.

O tom, kdy se píše po dvojtečce písmeno velké a kdy malé, viz kap. Psaní velkých písmen, § 102 a 103.

Uvozovky

Do uvozovek, tj. mezi uvozovací znaménka, se dávají ty části projevu, které doslovně citujeme nebo které chceme z různých důvodů od ostatního textu odlišit. Do uvozovek se tedy dává:

1. Přímá řeč, popřípadě jednotlivé úseky přímé řeči oddělené větou uvozovací.

Např.: "Sledujte tyhle šlépěje, pane komisaři," pravil pan Rybka rozechvělým hlasem. Pan komisař si svítil elektrickou lampičkou. "Já nevím, co se vám na těch šlépějích nelíbí." -- "Já bych chtěl jenom vědět, kam se poděl."

2. Doslovné citáty.

Např.: "V nouzi poznáš přítele," říká naše přísloví. -- "Proto budiž učitelům zlatým pravidlem," říká Komenský, "může-li něco býti vnímáno najednou více smysly, budiž to předváděno více smyslům." -- U Jiřího Wolkra smrt "není zlá", je jenom "kus života těžkého", protože není osamocením člověka. -- Tvé včerejší "ano" neznělo příliš přesvědčivě.

3. Někdy se též do uvozovek dávají:

a) přesné názvy (tituly) knih, skladeb, filmů, článků atp., avšak jen tehdy, žádá-li to zřetelnost; bývá to hlavně u názvů delších, aby se zabránilo jejich splynutí s ostatním textem.

Např.: "Co by to bylo, kdyby to byla láska" je kniha od J. Kostrhuna, "Dívka, na které nezáleželo" od P. Francouze. -- Vyslechli jsme symfonii "S úderem kotlů" od J. Haydna;

b) výrazy z cizího prostředí, dále výrazy, od nichž se autor distancuje z důvodů obsahových, stylových, z důvodů spisovnosti apod.

Např.: "Klasický" tlumič je vzhledem ke své konstrukci schopen zachytit poměrně úzký rozsah kmitočtů zvukových vln;

c) výklady významů slov.

Např.: Sloveso abstenovat znamená "zdržet se hlasování";

d) výrazy, jichž se záměrně užije v jiném (nejčastěji opačném) významu, než který je obvyklý; mnohdy bývají míněny ironicky.

Např.: Známe jeho "nezištnost". -- To tedy byl opravdu "úspěch".

Uvozovky a jiná rozdělovací znaménka

Je-li v uvozovkách celá věta, píšou se příslušná interpunkční znaménka (tečka, čárka, vykřičník, otazník) na konci této věty před druhým uvozovacím znaménkem.

Např.: Zeptal se ho: "Na co myslíš?" -- "Vrať se zpátky," zavolal. -- Podivila se: "Proč bys tam nešel?"

Je-li uvozovací věta do přímé řeči nebo citátu vložena, označuje se uvozovkami dole i nahoře každý jednotlivý úsek přímé řeči nebo citátu. Druhé uvozovací znaménko se píše až za tečku, čárku atd. Např.: "A to všechno," povídá Jarmila nahlas, "je mou vinou." Jestliže se do výpovědi začleňuje část jiného textu, aniž se uvádí větou uvozovací, klade se druhé uvozovací znaménko před tečku, čárku, středník, otazník nebo vykřičník.

Např.: Masaryk často zdůrazňoval, že "demokracie je názor na život", že je uskutečnitelná jen tam, "kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu".

Pomlčka

Pomlčka (--) naznačuje větší přestávku v řeči nebo od sebe výrazně odděluje části projevu. Píše se zejména:

1. Má-li se naznačit, že výpověď není ukončena. To bývá, když se mluvčí úmyslně odmlčí, např. proto, že si náhle uvědomí nevhodnost toho, co chtěl říci, nebo že nenachází vhodný výraz nebo obsahovou souvislost apod.

Např.: Už toho mám opravdu dost, ty -- No, ujde to s nimi; někdy ovšem -- ale co dělat, vždyť jsme my také lepší nebyli.

2. Místo čárky, chceme-li vyznačit výraznější oddělení:

a) vsuvky; např.: Lidé celého světa -- žádný národ nevyjímajíc -- touží po míru;

b) osamostatněné části výpovědi; např.: Chodit do lesa na houby -- to byla jeho radost. Hory a oceán -- to jsou dva živly, jichž je plna jeho poezie;

c) vlastního jádra sdělení, na které se tím zvlášť upozorňuje; např.: Malebnými údolími, pestrými loukami, lesními zákoutími, kolem skalnatých strání a vrchů prodírá se bublající potok -- Kačák. Chlapík se díval potměšile, uhýbal -- nestál o konkurenci;

d) někdy se pomlčka užívá i v souvětích souřadných, v nichž poměr mezi jednotlivými větami není vyjádřen spojkou; např.: Slova povzbuzují -- příklady táhnou.

3. V heslech, nápisech, průpovědích atp.

Např.: Kniha -- přítel člověka. Zdravě -- chutně -- hospodárně.

Tři tečky

1. Tři tečky (...) za větami, mezi úseky anebo jednotlivými slovy ve větě naznačují řeč přerušovanou (vzrušenou, přerývanou apod.).

Např.: Pak se přece jenom zmužil, a pohlédnuv do očí své třídy, zkamenělé zlou předtuchou, chraplavě koktal: "Vaši... vaši... spolužáci... byli zatčeni... Jaké... absurdní... nedorozumění... moji... moji žáci..."

2. Na konci výpovědi naznačují tři tečky někdy její citové vyznívání anebo zámlku.

Např.: Peníze nebo jídlo... O čem může chudý člověk mluvit! -- Já jsem také nejednou na vás vzpomněla, že snad byste..., ale to jsem jen tak vzdechla.

V platnosti odst. 1 a 2 může být i pomlčka (viz § 141).

3. V citátu se třemi tečkami naznačuje, že se vypouští některá jeho část, protože není pro daný účel důležitá.

Např.: Masarykovi se význam krásné literatury jeví v tom, že "veliké masy národní přijímají z umění ... své ideály mravní a sociální".

4. Třemi tečkami se ve výčtu naznačuje, že není úplný. Např.: Od kmene přítomného se tvoří jednoduché tvary určité, např. dělám, děláš, ...; dělej, ...

Pozn. Tři tečky nemají členicí funkci, proto užijeme za nimi ještě náležitého členicího znaménka tam, kde je to pro pochopení větné stavby nutné (kromě tečky).

Závorky

Do závorek se dávají větné nebo nevětné výrazy, které jsou do výpovědi volně vloženy, popřípadě které nejsou součástí vlastního projevu. Závorky mohou mít různou podobu, např. () // [] <>. Dáváme tedy do závorek:

1. Vložené výrazy, kterými vysvětlujeme, objasňujeme nebo doplňujeme obsah výpovědi. (Místo závorek se někdy mohou použít i pomlčky, anebo i čárky.)

Např.: Hornictví dodává průmyslu jednak zdroje energie (uhlí černé a hnědé), jednak důležité suroviny. -- Příslovečné určení blíže určuje místo (na otázky kde? odkud? kudy? kam?), způsob (na otázky jak? jakým způsobem?) a příčinu (důvod a účel) (na otázku proč?).

2. Často též výrazy, které nenáleží k vlastnímu projevu, jako např. scénické poznámky v divadelních textech, jméno autora, výrazy ohlasu u posluchačů při zápisu řeči apod. (potlesk, projevy nevole, poznámky).

Např.: Ano, je a musí být jedna základní etika pro všechny lidi stejná; ale tuto základní etiku neskládá žádný filantrop, nýbrž všichni lidé dohromady svým denním a pracovním životem. (Potlesk) -- Nebát se a nekrást! (T. G. Masaryk)

Pozn. V jazykových příručkách se v hranatých závorkách uvádívá výslovnost. Např.: causerie [kózrí].