Skupiny souhlásek

Ve spisovné výslovnosti se některé skupiny souhlásek někdy zjednodušují nebo jinak pozměňují, ale v písmu zůstávají většinou beze změny.

I. Skupiny beze změny:

1. v kořenech slov; např. srdce, dcera, džbán, který, švestka, tkadlec, tkanička, hřebík, jméno, půjčit, jdu, jsem, lžíce, čtyři, čtvrtek;

2. při ohýbání; např. vraťte, choďte, otce, krabičce, matce, kostce, zahrádce, racci, v pecce, ze Skutče, vlastnostmi, nesl;

3. při odvozování

a)předponami; např. podzemí, předzpěv, nadšení, odsunout, předškolní, bezstarostný, rozsypat, oddělení, sčítat, rozzlobit, oddech, oddálit, poddaný, nejjasnější; b)příponami; např. bohatství, dětský, dětství, ženský, slezský, voličstvo, soudce, svědčit, Hradčany, zaměstnání, krátce, hladce, matčin, babiččin, křeččí, kratší, sladší, tužší, nižší, užší, tišší; hanba, klenba, šťastný, vlastní, hrstka, tloušťka, měkký, řemeslník; kamenný, souhrnný, vinný (k víno i vina; stejně i tvary vinna, vinno, vinni k vinen), denní, ranní (k ráno), ramenní (podobně i imunní, spontánní apod.);

Pozn. Přídavná jména jako havraní, krocaní, kuní atp. se píšou jen s jedním n (jsou odvozena příponou -í, nikoli -ní).

4. při skládání; např. čtyřruční, půlletní, leccos. S dvěma n se píšou i přídavná jména složená, jako (jedno)stranný, (čtyř)hranný, (rovno)ramenný, (tenko)stěnný, (krátko)vlnný, (hrubo)zrnný, (rovno)cenný.

II. Změny v souhláskových skupinách při odvozování příponami

1. Před příponami -ka, -ky zůstává ď, ť, ň většinou beze změny, např. loďka, laťka, síťka, dršťky, klíšťky, baňka, jablůňka, kuchyňka, laňka, síňka; někdy se však mění v d, t, n a pak se tak píše: choutka (chuť), oprátka (oprať), zídka (zeď), pečínka (pečeně). V některých slovech jsou dvě podoby: měšťka i měštka, skříňka i skřínka.

2. Souhláskové skupiny vznikající z poslední souhlásky základového slova a z přípony -ský, -ství, -stvo někdy zůstávají, někdy se zjednodušují.

a) Je-li poslední souhláskou základového slova ž, š, č, z, nemění se:

-ž-ský: mužský, pařížský, záporožský (č. mn. mužští, -š-ský: ašský, krkonošský, lotyšský (č. mn. ašští, lotyšští, ...); ale -š-ština se zjednodušuje: lotyština; -č-ský: haličský, ledečský, přeloučský (č. mn. haličští, ...); holičský, voličský, měřičský (ale měřický, měřictví ve významu geometrický, geometrie); -z-ský: francouzský, knovízský, slezský (č. mn. francouzští, knovízští, slezští; francouzština, ...).

b) Je-li poslední souhláskou základového slova s, c, zjednodušuje se:

-s-ský v -ský: brandýský, koněpruský, lyský (Lysá), oděský, peloponéský, plaský (Plasy), pruský, ruský, saský, tiský (Tisa), tuniský (č. mn. brandýští, lyští, ruští atp.; ruština, ...); podobně -s-ství se zjednodušuje v -ství; -c-ský v -cký: hradecký, lobkovický, lužický, pankrácký (č. mn. hradečtí, ...; lužičtina, ...).

c) Je-li poslední souhláskou základového slova k, h, g, ch, mění se:

-k-ský v -cký: otrocký, písecký, řecký (č. mn. otročtí, ...; řečtina, ...); -h-ský v -žský: pražský, volžský, zbirožský (č. mn. pražští, ...; pražština, ...); za -g-ský je v tradičních případech -žský (bývá to zejména u jmen slovanských), např. ladožský, oněžský, rižský (č. mn. oněžští, ...); většinou však dnes zůstává -g-ský: bruggský, chicagský, tobagský; za -ch-ský je -šský: curyšský, lašský, vlašský (č. mn. curyšští, lašští, vlašští; ale laština, ...). -- K jménům Čech, Čechy je však přídavné jméno český (č. mn. čeští; čeština).

d) Je-li poslední souhláskou základového slova d, t, n, ď, ť, ň, zůstávají skupiny nezměněny:

např. poděbradský, kamarádství, bohatství, ženský, panství; radhošťský, hradišťský; koňský, plzeňský, vídeňský; odchylně je -ck- u některých odvozenin od podstatných jmen vzoru "kuře", např. knížecký, zvířecký, a -ctv- za -tstv- u slov jako knížectví, zvířectvo (ale dětský, dětství).

e) Je-li poslední souhláskou základového slova ř, zůstává zpravidla -ř-ský: kovářský, mořský; vinořský (Vinoř); řidčeji -r-ský: pohorský, rudohorský.

f) U přídavných jmen odvozených od místních jmen na -nná, -nné, jako Jablonná, Hostinné, příponou -ský se píše jen jedno n: jablonský, hostinský. U jmen cizího původu na -berg (-berk), -borg, -burg (-burk), -burgh, -ing, -inky se odsouvá před -ský koncové -g, -gh nebo -k: vorarlberský, nymburský, edinburský, helsinský; totéž platí o jménech na -k a -ka, předchází-li souhláska: newyorský, aljašský, jamajský, kamčatský. Přídavná jména k vlastním jménům na -sk, -sko atd., jako Minsk, Rovensko, Etruskové atd., jsou minský, rovenský, etruský.

3. Souhláskové skupiny vznikající při stupňování přídavných jmen na rozhraní slovotvorného základu slova a přípony -ší se zachovávají. Např. dražší, sušší, chudší, čistší; snazší, zazší; hladší, kratší, užší; vyšší, hlubší. Některá přídavná jména na -ký však mají v 2. stupni zakončení -čí; např. hezčí, mělčí, měkčí, trpčí, hebčí, křehčí, tenčí.